S kolem kolem ostrova
Od 1.4. do 6.4. jsou na Taiwanu jarní prázdniny. Možností, o kterých jsem uvažoval, kam se uklidit v tomto období bylo spousty: Filipíny, Vietnam, Japonsko, Green Island. Nakonec zvítězila možnost e), zůstat na Taiwanu. Nikoli však v Tainanu. Můj rakouský kamarád, přišel z výtečnou ideou - prozkoumání Taiwanu z cyklistického sedla. Oukej, tak proč ne... kola jsme si vypůjčili na kampusu z cyklistického klubu (400NTD členství + 50NTD/den). Plán byl šílený, ale ohromující - 650 km, směr Kaohsiung, nejjižnější bod Taiwanu, východní pobřeží a konečně skrz hory zpět. Vše bylo dokonale připravené, leč Jason, bikemaster z NCKU bike klubu, komentoval naši cestu takto: "If I am crazy, I would join you". Ani tohle nás samozřejmě nijak nerozhodilo. S touto citací a plánem jsem oslovil ještě Martina, který nemohl nepřijmout, a tak tři blázni z Evropy byli připraveni na cestu.
Tak konečně, středa 7 ráno. Sraz dole před kolejí. Nikde nikdo. Martin zaspal. Nakonec se potkáváme všichni tři kolem 8 na nádraží, kde máme plán nastoupit do Kaošuntské střely a odjet 45km jižněji, odkud by měl začít náš výlet. Plán je plán, realita je realita. Jelikož jsem spal zhruba 3 hodiny a několik dní jsem se necítil zvlášť dobře, tělo řeklo "ne". Bolí mě v krku, kašlu, malátnost, sotva dokážu vstát. Takhle bych jen stěží ujel 120 km na kole. "Hoj hoj, ahoj kluci, jdu spát, přidám se později". Na cestě zpět potkávám francouze Jilliana, který se stejnými příznaky šel do nemocnice, a tak se nezlobím, když se se mnou podělí o medicínu. Florian a Martin nakonec vyráží beze mě a úspěšně dorazí do Kentingu.
Rýžové pole evryvér
Jihovýchodní pobřeží nedaleko Kentingu
Já mezitím celý den spím a polykám tablety. Ten den do sebe hodím 16 tabletek a jsem ready vyrazit. Večer kupuji lístek do Taitungu, kde bych se měl potkat se zbytkem a večer chceme strávit u slovenského kamaráda Laca, který na onom místě žije se svojí milou paní Cindy. Je 23:00 jsme u Laca doma, 6 českých budweiserů v sobě a bike tým nikde. 160 km z Kentingu + 1,5 km převýšení bylo i pro odhodlané blázny příliš :-(. Potkáváme se další den na nádraží, Florian stávkuje, Martin chce samozřejmě pokračovat. Za doprovodu Laca a Cindy jedeme 20 km k východnímu pobřeží. Tady se naše cesty rozdělí a už je to jen na nás. Ještě jednou mockrát děkuji Lacovi a Cindy za jejich pohostinost a srdečnost a doufám, že se brzy znova potkáme.
V pátek celkově urazíme 102 km, Martin si splní standard 100+, všichni jsou spokojeni. Při této štrece omylem narazíme na krásný ostrov Sanxiantai (三仙台) - dominantu Taitung county.
Tentokrát přespíme na pláži. Třímetrové vlny, hebký písek, The Beer(s) - značka ideál.
Ráno kolem 5. mě probouzí na chodidlech příliv. Dokonce nás neobtěžovali ani komáři, ani policie, jen si nás ráno fotili Taiwanci, ale to není žádná novinka. Tak moje první stovka za mnou, další přede mnou. Cesta po východním pobřeží je jedinečná. Hory nalevo, vpravo hleď na Tichý oceán, sem tam nějaký ostrov, gigantické vlny, rýžové pole všude.
Tak přece jen nás zastihl alespoň jeden defekt.
Dorazíme úspěšně do Hualienu, kde se potkáváme s mým spolubydlou Johanem, Florianem a strávíme tam dvě noci. Hualien je mimochodem opravdu, ale opravdu, nepříliš pěkné místo. Uberindustriální kaňka na mapě východního pobřeží, navíc v Hualienu neexistuje noční život. Nula diskoték/klubů a snad pouhé dvě předražené krčmy. Vybavíme se pitivem a večer probdíme s kartami a dalšími hostelisty z Korei a JARU. V neděli se vydávám s Martinem na jezero v horách, kde si pujčujeme labuť, přidáváme se k dalším párečkům a na šlapadle přebrodíme jedno z největších sladkovodních jezer východního pobřeží.
Pondělí 6 ráno. Florian je pořád ve stávce a na úterý má lístek zpět do Tainanu. Idioti z Česka vyráží.
Zanedlouho budeme tam někde v horách, prozatím tomu nevěříme.
Vody není nikdy dost, to jsme ještě nevěděli, že za pár hodin začne nekonečná bouřka.
Plán je 100 km, převýšení 2400 m; cíl hostel kdesi v horách národního parku Taroko. Pokud jsem tvrdil, že Hnusalien není pěkný, tak Taroko vrací úder a mění můj pohled na Hualien County. Stoupání bolí, ale ty výhledy přátelé! Taroko nás nadchnulo, jen škoda, že koryto řeky je téměř prázdné. Ironie osudu nás později poštěstí 5 hodinovou bouřkou. Do 2,4 km nás nakonec přece jen doprovází Jason, který nás nakonec dotáhne až na místo určení. Bylo to peklo, ale zvládli jsme :-).
Jinak, pokud na vás někdo při výšlapu troubí, neznamené to "hňupe uhni mi z cesty", ale jedná se o čiré povzbuzování. Všichni na nás pokřikovali cosi čínsky a ukazovali palec hore. S takovou podporovou by byla ostuda nedotáhnout to do konce. V hostelu vydatně povečeříme a usneme jako těla bez duše. Ráno jedeme dál. Jason tvrdí, že výstup na Wau-lien z našeho hostelu bude záležitost hodinky, maximálně hodinky a půl. Převýšení 800 m na 6 km bylo pro nás bez nadsázky naprosté utrpení. Poslední kilometr jsme stavěli naše kola snad každých 50 m. Po 3 hodinách ve 12:00 dosahujeme nejvyššího bodu Taiwanu, potažmo východní Asie, na který se dá na kole vyškrábat. Odměnou nám je zima (cca 12C°) a bílá tma všude kolem.
Po vrcholu následoval 60 km sjezd a následně opět výšlap na jezero, které Jason nazýval "salmon lake". Posléze jsme zjistil, že si asi nevychutnáme čerstvě vyloveného lososa, jelikož opravdový název jezera je "sun moon lake". (Chinglish je občas opravdu zavádějící). Objíždíme jezero, sjíždíme kamsi do vesnice, sbalíme kola a razíme domů, zpět do Tainanu.
Rýžové pole evryvér
Jihovýchodní pobřeží nedaleko Kentingu
Já mezitím celý den spím a polykám tablety. Ten den do sebe hodím 16 tabletek a jsem ready vyrazit. Večer kupuji lístek do Taitungu, kde bych se měl potkat se zbytkem a večer chceme strávit u slovenského kamaráda Laca, který na onom místě žije se svojí milou paní Cindy. Je 23:00 jsme u Laca doma, 6 českých budweiserů v sobě a bike tým nikde. 160 km z Kentingu + 1,5 km převýšení bylo i pro odhodlané blázny příliš :-(. Potkáváme se další den na nádraží, Florian stávkuje, Martin chce samozřejmě pokračovat. Za doprovodu Laca a Cindy jedeme 20 km k východnímu pobřeží. Tady se naše cesty rozdělí a už je to jen na nás. Ještě jednou mockrát děkuji Lacovi a Cindy za jejich pohostinost a srdečnost a doufám, že se brzy znova potkáme.
V pátek celkově urazíme 102 km, Martin si splní standard 100+, všichni jsou spokojeni. Při této štrece omylem narazíme na krásný ostrov Sanxiantai (三仙台) - dominantu Taitung county.
Tentokrát přespíme na pláži. Třímetrové vlny, hebký písek, The Beer(s) - značka ideál.
Ráno kolem 5. mě probouzí na chodidlech příliv. Dokonce nás neobtěžovali ani komáři, ani policie, jen si nás ráno fotili Taiwanci, ale to není žádná novinka. Tak moje první stovka za mnou, další přede mnou. Cesta po východním pobřeží je jedinečná. Hory nalevo, vpravo hleď na Tichý oceán, sem tam nějaký ostrov, gigantické vlny, rýžové pole všude.
Tak přece jen nás zastihl alespoň jeden defekt.
Dorazíme úspěšně do Hualienu, kde se potkáváme s mým spolubydlou Johanem, Florianem a strávíme tam dvě noci. Hualien je mimochodem opravdu, ale opravdu, nepříliš pěkné místo. Uberindustriální kaňka na mapě východního pobřeží, navíc v Hualienu neexistuje noční život. Nula diskoték/klubů a snad pouhé dvě předražené krčmy. Vybavíme se pitivem a večer probdíme s kartami a dalšími hostelisty z Korei a JARU. V neděli se vydávám s Martinem na jezero v horách, kde si pujčujeme labuť, přidáváme se k dalším párečkům a na šlapadle přebrodíme jedno z největších sladkovodních jezer východního pobřeží.
Pondělí 6 ráno. Florian je pořád ve stávce a na úterý má lístek zpět do Tainanu. Idioti z Česka vyráží.
Zanedlouho budeme tam někde v horách, prozatím tomu nevěříme.
Vody není nikdy dost, to jsme ještě nevěděli, že za pár hodin začne nekonečná bouřka.
Plán je 100 km, převýšení 2400 m; cíl hostel kdesi v horách národního parku Taroko. Pokud jsem tvrdil, že Hnusalien není pěkný, tak Taroko vrací úder a mění můj pohled na Hualien County. Stoupání bolí, ale ty výhledy přátelé! Taroko nás nadchnulo, jen škoda, že koryto řeky je téměř prázdné. Ironie osudu nás později poštěstí 5 hodinovou bouřkou. Do 2,4 km nás nakonec přece jen doprovází Jason, který nás nakonec dotáhne až na místo určení. Bylo to peklo, ale zvládli jsme :-).
Jinak, pokud na vás někdo při výšlapu troubí, neznamené to "hňupe uhni mi z cesty", ale jedná se o čiré povzbuzování. Všichni na nás pokřikovali cosi čínsky a ukazovali palec hore. S takovou podporovou by byla ostuda nedotáhnout to do konce. V hostelu vydatně povečeříme a usneme jako těla bez duše. Ráno jedeme dál. Jason tvrdí, že výstup na Wau-lien z našeho hostelu bude záležitost hodinky, maximálně hodinky a půl. Převýšení 800 m na 6 km bylo pro nás bez nadsázky naprosté utrpení. Poslední kilometr jsme stavěli naše kola snad každých 50 m. Po 3 hodinách ve 12:00 dosahujeme nejvyššího bodu Taiwanu, potažmo východní Asie, na který se dá na kole vyškrábat. Odměnou nám je zima (cca 12C°) a bílá tma všude kolem.
Po vrcholu následoval 60 km sjezd a následně opět výšlap na jezero, které Jason nazýval "salmon lake". Posléze jsme zjistil, že si asi nevychutnáme čerstvě vyloveného lososa, jelikož opravdový název jezera je "sun moon lake". (Chinglish je občas opravdu zavádějící). Objíždíme jezero, sjíždíme kamsi do vesnice, sbalíme kola a razíme domů, zpět do Tainanu.
